ETICKÝ KODEX ČESKÉ LÉKAŘSKÉ KOMORY
Obecné zásady
§ 1
(1) Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví
jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti,
v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až
do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.
(2) Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit
utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské
vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální
orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní
pocity lékaře.
(3) Lékař má znát zákony a závazné předpisy
platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního
rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem
nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují
základní lidská práva.
(4) Lékař je povinen být za všech okolností ve
svých profesionálních rozhodnutích nezávislý a odpovědný.
(5) Lékař uznává právo každého člověka na
svobodnou volbu lékaře.
Lékař a výkon povolání
§ 2
(1) Lékař v rámci své odborné způsobilosti a
kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické
a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské
vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom
je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného
(nebo jeho zákonného zástupce).
2) Každý lékař je povinen v případech ohrožení
života a bezprostředního vážného ohrožení zdraví neodkladně
poskytnout lékařskou pomoc.
(3) Lékař musí plnit své povinnosti v situacích
veřejného ohrožení a při katastrofách přírodní nebo jiné
povahy.
(4) Lékař má právo odmítnout péči o nemocného
z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen, nebo je-li
přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním
a pacientem. Je však povinen doporučit, a v případě
souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby.
(5) Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému
výkonu nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí.
(6) Lékař nesmí předepisovat léky, na něž
vzniká závislost nebo které vykazují účinky dopingového
typu, k jiným než léčebným účelům.
(7) Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících
účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní
utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané
smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život
za každou cenu.
Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné.
(8) U transplantací se lékař řídí příslušnými
předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být zneužito ke
komerčním účelům.
(9) Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně
zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je
této povinnosti souhlasem pacienta zbaven, nebo když je to
stanoveno zákonem.
(10) Lékař, který vykonává své povolání, je
povinen odborně se vzdělávat.
(11) Lékař je povinen při výkonu povolání vést
a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou nebo jinou formou. Ve všech
případech je nutná přiměřená ochrana znemožňující změnu,
zničení nebo zneužití.
(12) Lékař nesmí své povolání vykonávat formou
potulné praxe.
(13) Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými
ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony
ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat
odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům
neoprávněné výhody.
(14) Pokud lékař doporučuje ve své léčebné
praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí
se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a
prospěchem pacienta.
(15) Lékař se podle svého uvážení účastní na
prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku,
v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených
lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch.
(16) Lékař se musí zdržet všech nedůstojných
aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo
reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích
jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely.
Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých
osob.
(17) Nový způsob léčení je možné použít u
nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek
dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným
dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje.
(18) Lékař si má být vědom své občanské úlohy
i vlivu na okolí.
Lékař a nemocný
§ 3
(1) Lékař plní vůči každému nemocnému své
profesionální povinnosti. Vždy včas a důsledně zajistí
náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného
vyžaduje.
(2) Lékař se k nemocnému chová korektně, s
pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo
nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného.
(3) Lékař se má vzdát paternalitních pozic v
postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného
partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně
zodpovědnosti za své zdraví.
(4) Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným
způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce
o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných
postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých
okolnostech, které během léčení mohou nastat.
(5) Zadržení informací o nepříznivé diagnóze
nebo prognóze je možné individuálně v zájmu nemocného
dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař,
pokud nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky
pacienta nebo osoby jemu blízké.
(6) Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému
jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.
Vztahy mezi lékaři
§ 4
(1) Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné,
slušné a společensky korektní chování spolu s kritickou náročností,
respektováním kompetence a přiznáním práva na odlišný názor.
(2) Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem
na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevažovat
profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných
lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách,
komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti
nemocných a nelékařů.
(3) Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři,
kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného
pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému
lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o
dosavadním průběhu léčby.
(4) Lékař je povinen požádat dalšího nebo další
lékaře o konzilium vždy, když si to vyžádají okolnosti a
nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu
konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být
dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich
informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory
lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení,
pokud se nemocný přikloní k jinému názoru konzultanta.
(5) Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně
osobně. Zastupován může být jen dočasně a to lékařem
vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné
odborné předpoklady.
Lékař a nelékař
§ 5
(1) Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky
vyškolenými v různých specializovaných činnostech. Pověří-li
je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími
procedurami, musí se přesvědčit zda, jsou odborně, zkušenostmi
i zodpovědností způsobilí tyto úkony vykonávat.
(2) Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit
s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu
personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při
lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby,
které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských
oborech a dalších osob s jejichž přítomností pacient souhlasí,
pokud není lékařsky zdůvodněných námitek.
§ 6
Účinnost
Tento Etický kodex České lékařské komory nabývá
účinnost dne 1. 1. 1996.
|